14.7. ~ Těžkosti posledního půl roku

Sobota v 0:49 | Konan-chan^^ |  Konan's Diary
Zdravím, nejspíš je na čase, abych splácala článek o tom, jak jsem byla půl rok prostě myšlenkami jinde. Ještě teď si vzpomínám, že jsem v listopadu minulého roku byla nadšená, když jsem si konečně našla práci a věřila, že budu odvádět dobrou práci a budu se snažit, abych si práci udržela. Byla jsem naivní. Fakt jsem se snažila dělat svou práci co nejlépe a stíhat napékat, jak korpusy pro svou kolegyni tak svoje objednávky. Tou dobou se blížili Vánoce a tak bylo nutno začít dělat cukroví, které už bylo objednáno. Zvykla jsem si brzo vstávat, dojíždět a dřít jak to šlo. Taky jsem si v únoru vyzkoušela jaké to je být na všechno sama... Nemluvě, že kolegyně chtěla, abych všechno dělala stejně jako ona. Ale přece jenom je normální, že když se člověk naučí co a jak, tak věci začne dělat podle sebe. Vím, že jsem se k ní chovala zdvořile a přátelsky ale časem jsem zjistila, že se k vám ráda otočí zády a přinejlepším se vás ani nezastane. Jednou mi dokonce vyhrožovala, že když jí nenapeču korpusy, tak půjde žalovat k řediteli. Teď mi to přijde neuvěřitelně směšné, ale předtím mi do smíchu fakt nebylo. Jenže ten den jsem dělala kolem 300 koláčů (s kolegyní z kuchyně) a bylo jasné, že skrz ní tam budu přesčas, který mi ani vedení nezaplatí. Bylo jí to u prdele...




Všem bylo u prdele, když jsem měla na sobě hromadu práce a s radostí mi přidávali další a já se tam mohla v klidu zbláznit. Neměla jsem čas si udělat ani přestávku na jídlo ani si na chvíli sednout. Domů jsem chodila vyčerpaná a v soboty byla, tak přetažená že jsem byla ráda, že jsem doma. Chodila jsem jen do práce a z práce pokud jsem si vzácně neodskočila do obchodu. Bylo to k zbláznění, když jsem občas v autobusu sledovala ty namalované holky, které zářily spokojeností a já jako zombie zhrouceně seděla na sedadle a proklínala svůj život. Taky jsem chtěla žít a ne mít v hlavě, co všechno příští den budu muset zvládnout. Mrzelo mě že nemám žádné plány, že nechodím do angličtiny a že se prostě nebavím jako ostatní mladí lidi. Všechno to pohlcovala, jak práce tak šílená únava.

Vím, že jsem nebyla dokonalá a dělala tu a tam chyby. Díky spěchu se mi ne vždy všechno povedlo To přiznám na rovinu, ale když mi začali rupat nervy z hladu a vyčerpání. Věděla jsem že je to špatný, že už to déle nevydržím. Trochu lituji, že jsem nepřistoupila na tu výpověď v květnu, kterou mi navrhoval říďa. Jenže já si říkala, že bych chtěla mít tu roční zkušenost a pak se třeba poohlédnout po něčem jiném. Taky jsem si chtěla užít prázdniny a vzít si dovolenou. Kdybych na to přistoupila prostě bych mohla na prázky zapomenout. Navíc mi všichni tvrdili, že je to blbost přistoupit na to a ať to vydržím. Kdybych sakra tušila, že jeden den se nedokážu zvednout z postele, tak by mi to za to nestálo. Už jsem nemohla dál a prostě skončila u doktorky a následně psychologa, který mi předepsal prášky na nervy, které jsem měla totálně pocuchané.

Jediné štěstí, které mě tam potkalo je že jsem potkala dvě úžasné prodavačky, které mi občas vypomáhaly, když to bylo fakt už neúnosné a občas kolegyně z kuchyně. Takže na ty tři nezapomenu. Často jsem se s nimi zasmála a rozuměli mi. Ačkoliv občas jsme na sebe vrčeli všechny, protože nám z té hromady práce tekly nervy. Nechci tu zmiňovat jména a doufám, že na to taky nikdo z té hromady lidí nenarazí. Proto tu neuvádím místo práce, profesi a atd.

Poslední kapka nejspíš přišla v momentě kdy mě začali zdupávat za zamarasené trouby, které jsem neměla čas čistit a najednou jsem byla za nejhorší. Navíc mi vyhrožovali, že pokud to nebudu stíhat uklízet, tak to bude dělat jejich jediný údržbář a budou mi to strhávat už z tak chudého platu. Skvělý přístup jak člověka zdeptat a dodělat. Začala jsem to tam nenávidět. Byla jsem vytočená a měla chuť je tam povraždit. Mnoho lidí si navíc umělo nasadit jejich profesionálně falešný úsměv, které jsem nesnášela.

Neuvedla jsem všechny detaily ani nevím jestli to má smyl. Už tak mi přijde, že je to docela dlouhé ale to hlavní tam je. Sice trochu rozházené ale snad se v tom vyznáte. Nechci si jen stěžovat na práci, ale když si na to všechno vzpomenu dělá se mi zle. Navíc je mi zle, že jsem docela důveřivý člověk a tak jsem tam ze sebe určitě udělala i krávu pro některé osobnosti.

Další věc co mě už poslední půl rok trápí jsou moje zuby, které jsou ve špatném stavu díky zubařce, která neuměla dělat plomby. Díky těm špatným plombám se mi pod nimi udělali kazy, které mi lezou hluboko do nervů, kořenů a všech směrů které jsou možné. Prostě peklo. Ani se nebudu zmiňovat kolik zubů mám totálně v háji. Mám chuť vyskočit z kůže pokaždé, když mě začnou bolet. Už jsem obvolala všemožné ordinace, jak poblíž bydliště, tak v Ostravě, Brně, Olomouci a Praze. Do Prahy jsem se dokonce v doprovodu svého otce vydala. Chtěla jsem totiž ty zuby vyřešit, tak že bych si je nechala spravit operací v celkové anestezii nebo analgesedaci, že bych to tedy prospala. Spravila by se mi jedna čelist a pak i druhá, což bych brala, ale ordinace mi nebyla schopná spočítat kolik by to tak stálo, bylo to daleko a navíc jsem narazila na netu, že to dělají v Ostravě, tak jsem to zrušila a vypravila se tam kde jsem zjistila, že nejsem pro ně ten správný pacient. V tu chvíli jsem měla chuť toho chlapa zabít a zanechat ho v louži krve :D.

A zubařka, u které jsem krátce mi řekla, že jeden zub mi bude dělat na 3x a ještě mě to dílo bude stát asi 15 000,- což mě málem porazilo. Následně se udála rodinná porada. Na které padlo rozhodnutí, že si ty nejhorší zuby nechám vytrhat a nechám si udělat náhrady, které mi už vydrží do smrti. Touhle dobou tedy čekám až se vrátí z dovolené zubař, který je v tom vážně dobrý. Navíc otec se chce poptat známého, který taky už nechce trpět a nechá si to dělat někde ve Zlíně. Docela tedy zvažuji kam se vydám. Jiný plán už nemám. Díky tomu už si připadám jak důchodce :DD.

Co se týče moje psychiky, tak ta je na tom vážně hodně bídně. Jsou dny kdy jsem docela klidná ale pak přijdou dny kdy se nemůžu vystát. Zjišťuji, že svůj život nenávidím, že nenávidím svůj vzhled, problémy a neschopnost. Štve mě že nemůžu pohnout těmi problémy, které mám. Nudí mě sedět doma. Ubíjí mě samota. Často mám chuť to tady skončit. Vykašlat se na život, který je stejně úplně k hovnu. Pravda je taková, že při životě mě drží lidi, kteří by mi to nejspíš neodpustili a navíc i moje víra, která odsuzuje sebevraždu. Jenže nejhorší vědění na tom je, že jsem zbabělec. Nedokážu si sáhnout na život. Ráda dýchám, naslouchám a vím, že někde v nitru chci žít jen jsem si svůj život představovala jinak. Cítím se hodně zklamaně sama sebou a nevím, jak to změnit. Prozatím jsem na nemocenské, chystám se domluvit na výpovědi a snažím se hledat práci jinde. Jen mám strach, že se nikde neuchytím. Prostě si nedokážu už věřit. Je to příšerný, jak jsem na sračky. Navíc se mě dotkly věci, které se dějí v rodině a moc mi to nepomohlo. O tom se tu nebudu rozepisovat.

Nedávno jsem vysadila prášky, které způsobovali nejspíš jen to že mi všechno bylo nějak u zadku. Možná jsem je měla brát dál, ale teď jsem ráda, že dokážu fungovat bez nich. Vím, že je nepotřebuji. Můj problém je že mi nejde se nějak dát dohromady a být sama sebou. Moje už tak pošramocené sebevědomí je na kousky a já nemůžu najít lepidlo :D. Navíc mám hroznou chuť změnit prostředí, tak doufám, že k tomu seberu odvahu a něco s tím udělám. Mrzutá jsem i z toho, že nejsem moc příjemná na lidi, kteří mě znají. Brácha to slízl a nejspíš i kámoška. Někdy si říkám, že by bylo lepší kdyby se na mě vážně vykašlali...

Teď se mi docela příčí to zveřejnit ale aspoň budete vědět, jak si žiju. Celý článek je jen o tom, jak si stěžuji. Takže tleskám těm co ty žvásty dočetli až sem :D. Mějtě se a smějte se^^


vaše Konan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama